SALÁHUDDÍNOVA CITADELA

Saláhuddínova citadela je hrad v Sýrii (známý také jako Saone či Saladinův hrad). Nachází se 24 kilometrů východně od Latakie ve vysokohorském terénu, na hřebenu mezi dvěma hlubokými roklemi obklopený lesem. Společně s hradem Crac des Chevaliers byla citadela v roce 2006 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

HISTORIE

Hrad byl vybudován již v antických dobách, kdy oblast ovládali Féničané, někdy okolo prvního tisíciletí před Kristem. Roku 334 př. n. l. zde byli Féničané obleženi Alexandrem Velikým. V 10. století získali kontrolu nad pevností Byzantinci od dynastie emírů z Aleppa Hamdánovců. Po byzantské říši pevnost okupovali křižáci, kteří ji připojili k antiochijskému knížectví. Po bitvě u Hattínu roku 1187 byl Saone obležen sultánem Saladinem (arabsky Saláhuddín) a v červenci 1188 dobyt. Na znamení tohoto vítězství nosí vítězovo jméno – Saláhuddínova citadela.

SALADIN

Saladin (1138, Tikrít – 1193, Damašek; kurdsky: Selahadîne Eyubî; arabsky: Saláh ad-dín Júsuf ibn Ajjúb; صلاح الدين يوسف ابن ايوب; ad-dín je čestný titul, který v arabštině znamená soudce) byl kurdský muslim a vojenský velitel, který žil ve 12. století. Založil dynastii Ajjúbovců, která vládla v Egyptě a Sýrii.

V roce 1187 zlomil moc křižáckých států ve Svaté zemi v bitvě u Hattínu a přinutil ke kapitulaci Jeruzalém. Později uzavřel s křesťanskými panovníky smlouvy, které umožňovaly poutníkům Svaté město navštěvovat. Pro svou statečnost a vojenskou zdatnost, jakož i ušlechtilost je uznáván v křesťanských i muslimských zemích.

CESTA K MOCI

Saladin se narodil v kurdské rodině Nadžmuddína Ajjúba, guvernéra Baalbeku, ale na výchovu byl poslán ke svému strýci Šírkúhovi, který byl důstojníkem na dvoře Núruddína, guvernéra Sýrie. Ten bojoval proti fátimovskému chalífátu o nadvládu nad Egyptem, díky čemuž se Saladin v roce 1169 mohl stát jedním z egyptských vezírů. Měl bránit Egypt před výpady křižáků z jeruzalémského království, což byla velmi náročná role vzhledem k jeho nepříliš silné pozici. Nakonec se mu podařilo fakticky ovládnout celou egyptskou říši, přestože formálně stále podléhal Núruddínovi. V této funkci zrevitalizoval tehdejší egyptskou ekonomiku a zreorganizoval celou armádu.

SALADINOVA VLÁDA

Po smrti Núr ad-dína (Núruddína) (1174) se Saladin prohlásil sultánem a začal samostatnou politiku. Tato politika byla postavena na expanzivních vojenských akcích, nejprve proti menším okolním muslimským státům a poté již proti křižákům. Dokud postupoval proti muslimským státům využíval Křižácká území nárazníkové pásmo proti Núruddínově Sýrii. Po ovládnutí Sýrie se oženil s Núruddínovou vdovou, čímž stvrdil legitimitu své vlády a začal boje s křižáky.

V bojích s křižáky byl relativně úspěšný až do 25. listopadu 1177, kdy utrpěl těžkou porážku v bitvě u Montgisardu. O deset let později (4. července 1187) dokázal rozdrtit křižáckou armádu v bitvě u Hattínu a krátce poté, 2. října 1187 dobyl Jeruzalém. Jeruzalém se tak po 88 letech vlády křižáků dostal do muslimských rukou. Po dobytí Jeruzaléma dobyl i většinu křižáckých hradů a pevností. To vyvolalo třetí křížovou výpravu, kdy se král Richard Lví srdce pokusil dobýt Jeruzalém zpět. Richard Lví srdce sice nebyl schopen dobýt Jeruzalém, ale Saladin si uvědomil, že dlouhodobě není schopen vést takovouto válku, proto roku 1192 došlo k uzavření příměří a dohody z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Tato dohoda byla výhodná pro obě strany, protože křesťanům zůstaly zachovány některé palestinské přístavy a Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. Kompromis umožnil křesťanským poutníkům navštěvovat boží hrob a další svatá místa v Jeruzalémě, Saladin se tak zbavil nebezpečného protivníka, protože zbylá území křižáckých států byla jen pouhým stínem jejich moci před bitvou u Hattínu.

O rok později Saladin zemřel, podle jedné legendy se po otevření jeho pokladnice, aby z ní byl financován pohřeb, zjistilo, že téměř všechny své peníze rozdal potřebným. Saladinovo tělo bylo pohřbeno v umajjovské mešitě v Damašku.

Saladínova vláda směřovala k zajištění říše i po stránce její jednoty. Věnoval pozornost nejen organizaci správy a vojska, ale také posílení kulturní sounáležitosti vlastního území, proto bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších příznivců islámské vědy a kultury. Tyto kroky tuto říši stabilizovaly a tak svým nástupcům přenechal stabilní a prosperující říši.